[Následující období - 2003/4.Q]

Komentované události - 2003/3.Q

28.9.2003 - Ivanhoe bonitován v Milovicích v 1. třídě chovnosti 
    Na podzimní bonitaci v Milovicích se letos přihlásilo nadprůměrný počet účastníků - 25 zvířat = 9 psů + 16 fen (v r. 2001: 11=2+9, v r. 2002: 16=5+11), což mělo za následek, že celá bonitace byla časově velmi náročná. Celý proces bonitace sestával z 5 etap: 1) posuzování povahy, 2) anatomická měření a posuzování exteriéru, 3) odběr krve, 4) vyhlášení výsledků a předání bonitační karty, 5) fotografování do klubové dokumentace.
    První etapa - posuzování povahy - byla divácky velice atraktivní. Diváci obklopili pásky vyznačující hranici prostoru pro posuzování tak těsně a tak hustě, že jednotliví aktéři bonitace se museli před nástupem na plochu doslova prodírat davem diváků a zvířata tak hned absolvovala neplánovanou a nehodnocenou zkoušku povahy - odolnost vůči davu lidí. Náš Ivy absolvoval obávanou disciplínu - posuzování povahy - úplně celou předpisově (kdo ho nepochválí, když ne my?), čímž nás nesmírně potěšil. Jeho "vystoupení" máme natočeno na videu a můžeme ho promítnout případným nevěstám. Věřili jsme, že by mohl dostat známku "AA", což se později potvrdilo.
    Protože další etapa bonitace mohla začít, až když absolvovala posuzování povahy všechna zvířata, čekala nás delší přestávka. I když už jsme byli klidnější, přesto nás "zdravá nervozita" neopouštěla. To se projevilo ve chvílích, kdy nás oslovilo několik přítomných majitelů fen se zájmem o eventuální krytí naším psem. Mirek odmítal z pověrčivosti o krytí hovořit, dokud nebude celá bonitace uzavřena a my nebudeme mít v ruce příslušný "papír", což mohlo působit i nafoukaně. Tímto se těmto lidem omlouváme, ale život nás naučil ctít heslo "Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil" (i když při výcviku psů se nejdříve říká "hop" a pak se skáče).
    Při další etapě bonitace - anatomická měření a posuzování exteriéru - se Ivy choval ukázněně, nechal se "osahávat" kovovou bonitační šuplerou a krejčovským metrem. Na to měla pozitivní vliv příprava na bonitaci absolvovaná na LVT Oskava.
    Třetí etapa - odběr krve - se nakonec pro nás a našeho psa ukázal být nejnáročnější částí bonitace. Protože se tento úkon nikde moc nepopisuje a ani jsme neslyšeli žádné praktické zkušenosti, nebyli jsme na něj připraveni. Tušit jsme začali po prvních odběrech, které proběhly před námi. Úkon spočíval v tom, že psovod přivedl psa, většinou s nasazeným náhubkem, na terasu určené chatky, kde mu natlačil zadek do pravého rohu terasy. Poté co největší silou přišpendlil kolenem psa v oblasti za předními běhy na stěnu chatky a rukama se ho snažil totálně znehybnět. U takto fixovaného psa byl proveden odběr krve ze žíly na levé přední noze. Některým psům se to značně nelíbilo a kromě toho, že se snažili vysmeknout, někteří ještě vydávali srdceryvné zvuky. To samozřejmě znervóznilo psy, kteří teprve na odběr krve čekali, včetně našeho psa. Náš Ivy je i za normálních okolností silně nedůvěřivý, když mu nějaký člověk, včetně nás, zasahuje do jeho těla. Zatím ještě nikdy neskončil jeho odpor agresí vůči člověku (klep, klep, klep na dřevo), ale když je "zahnán do kouta" vždy zkouší vše, aby mohl "zmizet". No a odběr krve byl vzorovou situací, kdy bylo předem jasné, že si náš pes nebude hrát na krotkou ovečku. Držel ho Mirek (ve předu) i Majka (vzadu), ale při prvním pokusu se mu podařilo, ani nevíme jak, vyšplhat bokem po stěně chatky tak, že se osvobodil z našeho sevření. Při druhém pokusu, za použití větší síly, se odběr podařil. Zdálo se, že Ivy měl asi spíše odpor k použitému nástroji - injekci (vždyť ji zná od svého veterináře a nikdy mu nic dobrého nepřinesla), neboť po vniknutí jehly do žíly přestal klást odpor a uvolnil se. Po odběru krve vypadala celá naše smečka zdevastovaně - Ivy se třásl jak osika, Majka ještě víc, Mirek trochu méně, ale zato vypadal jak řezník, protože se mu přeci jen nějaká krev dostala na světlé kalhoty. Měli jsme obavy, jestli se tato záležitost nějak nepodepíše na důvěře Ivyho k nám, protože tak razantní útisk z naší strany ještě nezažil. S odstupem několika dní se zdá, že to žádný vliv na náš vzájemný vztah nemělo.
    Čtvrtá etapa - vyhlášení výsledků a předání bonitační karty - je pro majitele hovawarta asi tou nejdůležitější. Vše zahájil slavnostním proslovem předseda HW klubu ing. Novák a mj. se zmínil o tom, že tato bonitace, po pesimismu z několika předchozích bonitací, přinesla zase optimismus do chovu hovawartů v ČR. Každý bonitovaný jedinec předstoupil před ostatní a předseda klubu ho představil, přečetl výsledek bonitace a občas přidal i charakteristiku, která přesahuje rámec bonitační karty. Poté byl bonitovaný jedinec "předhozen oficiálním klubovým fotografům", aby ho zvěčnili do klubové dokumentace a tak bezprostředně absolvoval poslední a závěrečnou část bonitace. I když už všichni byli unaveni dlouhým průběhem bonitace, zdálo se, že všichni respektují výjimečnost a slavnostní ráz této události. Vše probíhalo v přátelské atmosféře a výjimkou nebylo, že si majitelé/psovodi navzájem gratulovali k úspěšně absolvované bonitaci. Náš Ivy absolvoval tyto etapy bonitace v útlumu díky vyčerpání z nerovného boje při odběru krve. To se hlavně projevilo při fotografování, kdy mu scházela jiskra, tj. nedařilo se, aby projevil zájem, radost či pozornost, což na fotografiích vždy dobře vypadá.
    A takhle pěkně jsme dopadli:
Ivanhoe Royal Safe - Celkové hodnocení bonitace:
Bonitační kód: 5/1a/D3,M8/AA, Třída chovnosti: 1., Rtg-DKK: 0/0
zpět

26.9.-28.9.2003 - Hovawartí víkend v Milovicích
    Jak už jsme se zmínili v předchozích událostech, rozhodli jsme se pojmout akci Milovice především jako společenskou událost, i když nás čekal jeden z nejdůležitějších momentů v životě našeho psa Ivyho - bonitace.
    Z domu jsme vyrazili v pátek 16:00, neboť jsme chtěli dojet do Milovic ještě před setměním. Díky řetězové havárii jsme se však Prahou ploužili místo obvyklých 10 minut o hodinu déle. Když jsme dorazili, ubytovali jsme se, vybalili jsme si, dali nažrat psovi a i s ním jsme vyrazili do místní kempové restaurace něco pojíst. Restaurace byla, na rozdíl od loňska, téměř prázdná, ale postupně se zaplňovala hovawartisty a hovawarty, tak jak postupně přijížděli opožděně ze stejného důvodu jako my - ucpaná Praha. V restauraci jsme se setkali, pozdravili se a popovídali si se známými ze Suché Lozi, Oskavy i odjinud. Dostali jsme, jak bylo domluveno, CD-čko s fotkami z letošního LVT Oskava. Ale nejen v restauraci a nejen se známými jsme si povídali - v místě u výstavních kruhů jsme se zapojili do příjemného večerního povídání, kde se sešlo neformálně hodně hovawartistů. Ještě než tato "globální" zábava skončila, domluvili jsme se s "Oskavskými", že se potom sejdeme u nich na chatce. No, a když se všichni začali rozcházet do chatek, dali jsme psa do naší chatky a vyrazili jsme za další zábavou. Noc se velice zadařila, prohlédli jsme si mnoho fotografií, probrali jsme hovawarty a vše okolo nich, vyslechli spoustu historek a vtipů, popili něco vínka a spokojeně šli spát.
    Druhý den, tj. sobotu - den výstavy, jsme si labužnicky vychutnali. Poprvé, co máme Ivyho, jsme se zúčastnili výstavy, aniž jsme sami vystavovali. Pojídali jsme sponzorského vepříka, přecházeli jsme od jednoho výstavního kruhu k druhému, v klídku si povídali s dalšími hovawartisty, ... - no prostě paráda bez nervozity a stresu.
    Na výstavě tohoto typu se při dopoledním posuzování v kruzích přidělují známky a v každé třídě se určí 4 nejhezčí zvířata, která postoupí do odpoledního finále. V přestávce mezi "vyřazovací částí" a "finále" se letos mohli přítomní hovawartisti seznámit (my jsme to viděli poprvé) s praktickými ukázkami pracovního využití hovawartů. Paní Goldmannová vedla ukázku záchranářského nasazení hovawartů, pan Valenta vedl ukázku sportovní kynologie.
    Před setměním jsme si s Ivym a dalšími pracovními hovawarty zacvičili v areálu kempu poslušnost a obrany. Pak jsme se šli navečeřet, nakrmili jsme střídmě psa, nechali ho v naší chatce a šli jsme opět na návštěvu. Jako zodpovědní jedinci jsme se přiměřeně brzy rozloučili a šli spát, abychom následující den něco "nepodělali".
    Zatímco sobota byla pohodový den, navíc s vydařeným počasím, tak neděle, kdy probíhala bonitace a svod mladých, se ukázala náročnější, než jsme předpokládali. Po skončení časově náročné bonitace jsme ještě pomohli naložit výstavní, svodové a bonitační rekvizity a plni zážitků hurá směr Praha. zpět

30.8.2003 - Návštěva ZOO na Svatém kopečku u Olomouce
    Po skončení LVT v Oskavě jsme se nevydali přímo do Prahy, ale rozhodli jsme se, po konzultaci se znalými, že si ještě uděláme menší výlet do ZOO na Svatém kopečku u Olomouce. Důležitá byla informace, že tam smí i psi. Zábavná nám přišla myšlenka, že Ivy alespoň uvidí spoustu zvířátek, které ještě neviděl. Až teprve později, po absolvování prohlídky, jsme pochopili, že to není až taková sranda a že přítomnost psa působí na zvířata v ZOO úplně jinak, než přítomnost člověka.
    V zoologické zahradě jsme postupovali po doporučené trase. K první zajímavé situaci došlo před pletivem ohrazeným výběhem velkých ptáků (nejspíš volavek), kde měl dospělý pták potřebu chránit svá mláďata před naším psem - opakovaně se rozebíhal z hloubi výběhu až těsně k plotu a tady roztáhl všechny své perutě a celý se načepýřil (podobně jako krocan). Nevíme, jestli tím chtěl Ivyho zastrašit nebo vytvořit zástěnu, aby nebylo na mláďata vidět. Podruhé se Ivy nelíbil samci nějakého druhu koz a v místě, kde stáli proti sobě u plotu, tak kozí samec razantně trkal do plotu z pletiva jakoby říkal "ještě kousek a dostaneš takovou ránu, žes to ještě neviděl". Uvedené příhody Ivy snášel se shovívavým nadhledem. Jeho klid však neměl vydržet dlouho.
    Zaujal nás černý medvěd kodiak, který ležel v kotci ze silného skla a spokojeně pojídal veku. Údajně tento druh medvěda váží až 800 kg a my jsme si říkali, že bychom nechtěli tento kolos potkat tváří v tvář v přírodě. Když jsme se na něj přes silné sklo vynadívali, vyrazili jsme zase na trasu. Hned vzápětí chytil náš pes nerva a snažil se co nejrychleji zmizet z místa. Příčinou byly otevřené dveře pro krmiče, kterými zřejmě odvětrávali vzduch z kotce medvěda. Ivy nasál tento hutný vzduch a nebyl k udržení - zklidnil se až po delší vzdálenosti. Je zajímavé, že "síla" vzduchu ho dokázala tak zneklidnit, neboť na medvěda vůbec neviděl.
    Mirek a Majka si se zájmem prohlédli "kočičí" podobu Ivyho - černého pantera. Všechny kočkovité šelmy byly v kotcích ze silného skla až na jednu výjimku - dvě malá lvíčata velikosti Ivyho, která pobíhala ve výběhu ohrazeném pletivem. Když jsme se s Ivym přiblížili k plotu, lvíčata hopsala, jakoby ho vyzývala ke hře a nezaznamenali jsme žádné výhrůžné signály ani z jedné strany. Ivy si s touto situací viditelně nevěděl rady a vyřešil to tak, že se k nim otočil zadkem a tím pro něj asi přestala existovat.
    Asi nejzajímavější vzájemné působení našeho psa a zvířat v ZOO se dalo pozorovat u psovitých šelem, které byly na rozdíl od kočkovitých, chovány ve výbězích z pletiva a nebylo tudíž bráněno pachovým vjemům. Hyena, která na našeho psa nemohla vidět (byl za zídkou), ho zřejmě ucítila, rozkročila všechny čtyři nohy, sklonila hlavu až k zemi, naježila srst a začala vydávat pronikavý zvuk, který se podobal kolísající lodní siréně a při němž tuhla krev v žilách. To trvalo tak dlouho, dokud jsme se dostatečně nevzdálili. Na Ivyho také silně podrážděně reagovala smečka menších psovitých šelem asi velikosti kokršpaněla (název jsme zapomněli). Tyto šelmy agresivně vrčely, cenily zuby, krčily čumáky a po svislých stěnách z pletiva se snažily vyběhnout až k nám, kde tušily Ivyho (aniž ho viděly). Protože strop a stěny výběhu přesně nedoléhaly a šelmy začaly zuřit čím dál více, urychleně jsme ustoupili z našich pozic. Ivy sice nereagoval tak nervózně, jako u medvěda kodiaka, ale úplně klidný také nebyl. Naopak překvapivě klidně proběhlo "setkání" s vlky - vlci si nás vůbec nevšímali a Ivy si nevšímal vlků. Při setkání Ivyho s ostatními zvířaty jsme nezaznamenali žádné zvláštní změny chování u nikoho z nich.
    Tak to byl výlet do ZOO, který v nás vyvolal tolik otazníků, že jsme je řešili nejen celou dlouhou cestu zpět do Prahy, ale i ještě nyní se občas k tomuto tématu vracíme. zpět

28.8.2003 - Pěší výlet na Rabštejn
    Protože tento den v letním výcvikovém táboře v Oskavě trénovali na zkoušky ZOP a ZPU1, které už měl Ivy složeny z dřívějška, řekli jsme si, že půjdeme na výlet. Protože jsme chtěli celou trasu absolvovat pěšky a protože mělo být horko, bylo také důležité, že cesta povede většinou stínem a nikoli otevřeným prostorem. Jako cíl jsme si proto vybrali Rabštejn, který ti, kteří pobývali na táboře od začátku, již navštívili. Na trasu jsme vyrazili hned po snídani s tím, že nám kuchařky možná schovají oběd na pozdější dobu.
    První 4 km vedly mírným stoupáním po silnici podél říčky Oskavy až za Bedřichov. Když jsme přišli na začátek Bedřichova, tak nás na silnici po několika krocích zaskočilo neočekávané a překvapující setkání tváří v tvář s černým zvířetem o něco menším než Ivy. První, co nám bylo jasné, že to není pes, ale prvotní úleva, že tedy o nic nejde, byla vystřídána obavou, jak cizí zvíře zareaguje na Ivyho a naopak, obzvláště když ani jeden z nich nechtěl opustit místo střetu a vyřešit situaci útěkem či ústupem. Vzali jsme Ivyho na vodítko a očekávali jsme jak se situace vyvine a jak bude černá prasnička (to bylo ono zvíře), dále reagovat. Poměrně dlouho na sebe obě zvířata překvapeně hleděla z očí do očí, pak si prasnička odchrochtla a důstojně zabočila do zahrady poblíž silnice - mohli jsme pokračovat.
    Na konci Bedřichova jsme sešli ze silnice na hliněnou cestu, po které jsme šli asi 1 km k hájovně, za níž jsme se vnořili do lesa. Poté začala turistická cesta stoupat o poznání příkřeji, takže jsme se i zapotili, zatímco Ivy pohybující se navolno si spokojeně pobíhal, takže toho musel naběhat dvakrát víc, než my. Po 2 km se stoupání zase zmírnilo, hned poté jsme se vynořili z lesa a ocitli jsme se na malebné travnaté planině se stylovou chatou s hospůdkou. To jsme stáli na rozcestí turistických tras "Rozcestí p. Rabštejnem", asi 1 km pod vrcholem Rabštejna. Stylová chata jmenující se (světe div se) Rabštejn byla právě v rekonstrukci, protože vyhořela, a místní občerstvení bylo zavřené. Příjemné alespoň bylo, že zde tekla volně voda z jakéhosi přírodního vodovodu, což přivítal především Ivy.
    Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli zdolat vrchol Rabštejna, což je seskupení několika rozpadlých zbytků hradních hradeb a obrovských balvanů, vše zarostlé stromy. Závěrečná část cesty k vrcholu už byla docela drsná, hlavně díky úzkým zešikmeným stezkám, na kterých bylo značné množství obnažených kořenů, do kterých se mohl člověk či zvíře chytit jako do smyčky a následný pád mohl být životu nebezpečný. Sami jsme si museli dávat pozor, navíc jsme nevěděli, co můžeme očekávat od našeho psa - bez něj by byl výstup o mnoho bezstarostnější. Na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme zase Ivyho otestovali v náročné situaci a zdá se, že obstál: nebyl vystrašený ani vynervovaný, nebál se různě šplhat, nezasekl se v nějakém místě s tím, že se nemůže strachy pohnout, ... .
    Po opatrném sestupu s vrcholu jsme se vrátili na rozcestí, odkud jsme pokračovali jinou cestou než jsme přišli - vydali jsme se po modré značce na Dlouhý potok. Cesta vedla lesní cestou s kopce dolů, ve stínu, takže i přes zvětšující se vedro nám bylo příjemně, Ivy si spokojeně pobíhal. Vše vypadalo idylicky, nikde ani živáčka, když v tom jsme najednou na poslední chvíli zahlédli, že proti nám jdou po cestě nějací lidé s velkým plavým psem. Ihned jsme připnuli psa na vodítko a začali se hlasitě bavit, aby si i oni všimli nás a také si připnuli psa na vodítko. Když jsme se vzájemně přiblížili, zjistili jsme, že to jsou spolutáborníci se svým hovíkem, kteří také vyrazili na Rabštejn, ale přesně opačnou trasou než my. Zastavili jsme se na kus řeči a kromě výměny informací o cestě nás pobavili historkou o čerstvém zážitku, který jim právě připravil jejich pes: Když na své cestě míjeli louku, kde se pásly krávy, tak jejich hovíkovi šíleně zavoněly kravské lívance natolik, že se rozhodl si je jako památku vpravit do srsti a než tomu stačili zabránit, tak se v několika řádně vyválel. Nejen, že děsně vypadal, ale samozřejmě i hrozně smrděl. Určitou záchranou byl potůček, který teče podél turistické cesty - ač prý psa ihned důkladně namočili a vyprali, vždy se jim po chvíli zdálo, že hrozně smrdí. Když zase nasbírali síly, šup s ním opět do potůčku ho umýt. Po rozloučení se s nimi jsme už v poklidu došli do tábora, kde nám v kuchyni opožděně ještě poskytli oběd. Ušli jsme celkem asi 17 km a byl to velice příjemný výlet. zpět

26.-30.8.2003 - Letní výcvikový tábor v Oskavě
    Tábor sice začínal už 21.8.2003, ale my jsme se na něj mohli vydat z pracovních a rodinných důvodů nejdříve až v úterý 26.8. odpoledne. Váhali jsme, jestli jet ještě navečer nebo až ve středu ráno. Nakonec jsme vyrazili z Prahy ještě v úterý v 16:15 a ukázalo se, že jsme udělali dobře. Po zkušenostech s květnovou cestou do Oskavy jsme tentokrát zvolili jinou trasu - přes Hradec Králové - a do Oskavy jsme dorazili (včetně přestávky pro psa) těsně před 20:00, kdy už se začalo stmívat. Stačili jsme se ubytovat, nakrmit sebe a psa a šli jsme posedět s ostatními táborníky.
    Druhý den, tj. středu 27.8., jsme mohli zahájit nácvikem stopování, ale potřeba spánku byla silnější - omlouvali jsme se sami před sebou tím, že na stopy jsme chodili docela poctivě po celý rok, takže jsme až takový hřích nespáchali. Po snídani jsme se úplně probrali (alespoň my Pečeňáci) až výcvikem poslušnosti. Poté se každý mohl se svým psem individuálně zaměřit na to, co je nejvíc zajímalo. Ti, kteří se chystali na zkoušky ZOP a ZPU1, nacvičovali poslušnost a hlídání předmětu. My, protože nás čekala za měsíc bonitace, jsme se logicky zaměřili na různé úkony při bonitaci. Ukázalo se, že zkouška povahy našemu psovi nedělá problémy, ale co jsme ještě mohli zlepšit, bylo chování našeho psa při měření jeho měr "bonitační šuplérou" a krejčovským metrem. Nebyl agresivní, ale dával najevo, že se mu to šermování okolo něj a přikládání nějakého kovového předmětu na jeho tělo vůbec nelíbí, a po každém přetrpěném měření se chystal k odchodu z měřící podložky. V dalším průběhu tábora jsme pravidelně nechávali našeho psa měřit různými osobami a poměrně rychle se ukazovalo, že taková příprava měla smysl.
    Odpoledne měli přítomní psi možnost navštívit místní fotografický ateliér a nechat se zde jednotlivě zvěčnit ve výstavním postoji (pokud ovšem byli ochotni nechat se tak narežírovat). Ateliérem byla vyhlédnutá část táborového hřiště bez rušivých objektů v pozadí a s vhodným přírodním osvětlením. Fotograf Pavel se opravdu činil a udělal každému psovi několik snímků. Protože se fotilo digi-foťákem, budou snímky k dispozici na CD-čku. Kromě toho jsou některé vybrané snímky ve zprávě o LVT v Oskavě.
    Nejen výcvikem hovawartů se baví člověk. Po večeři vedoucí a majitel táborového zařízení připravil pro táborníky i některé jiné zábavu s živou hudební produkcí, která se konala v táborové společenské místnosti. Na zábavu byli pozváni nejen různí hovawartisti, ale i nehovawartisti, takže názory na její přitažlivost se lišily. Po chvilce očekávání, jak se bude zábava vyvíjet, nám přišlo zajímavější posedět na čerstvém vzduchu, obzvláště když podobný názor měli i jiní hovawartisti. Když se k tomu přičetlo příjemné večerní počasí, dobré vínečko a příjemné povídání, nemělo to chybu. Zdálo se, že naše separování se pana vedoucího mrzela, ale snažili jsme se mu slušně vysvětlit, že "někdo má rád vdolky, jinej zase holky". Povídali jsme si ještě po skončení zábavy a když odešli poslední nehovawartisti, přivedli jsme mezi nás naše hovíky, samozřejmě s ohledem na jejich vzájemnou snášenlivost. Ivy, který do té doby na nás čekal v chatce, byl náramně spokojenej a tím pádem i my.
    Třetí den našeho pobytu, tj. čtvrtek 28.8., byl věnován přípravě na zkoušky, které se konaly následující den. Protože Ivy už měl ZOP i ZPU1 splněny z dřívějška, řekli jsme si, že půjdeme na výlet na Rabštejn . Po návratu z výletu jsme se naobědvali a s ohledem na ušlých 17 km jsme si dopřáli zaslouženou relaxaci. Večer jsme si opět příjemně popovídali s účastníky tábora, i když tentokrát se, vzhledem k zítřejším zkouškám, povídání zúčastnili jen nezúčastnění (to jest např. my) nebo největší tvrďáci bez nervů ze zkoušek.
    Čtvrtý den, tj. pátek 29.8., se konaly zkoušky ZOP a ZPU1. My jsme zavřeli psa v chatce a vychutnávali si jako diváci (ale ne zlomyslní) průběh zkoušek. Rozhodčím byl předseda klubu ing. Novák, který ten den určitě neměl mrzutou náladu. Po skončení zkoušek bylo vyhlášení výsledků, kdy ing. Novák kromě samotných výsledků přidal ještě hodně postřehů a rad, které se týkaly zkoušek a potažmo i práce s hovawarty. Zkoušky dopadly vesměs dobře, což byl dobrý předpoklad k večerním oslavám. Odpoledne jsme si s Ivym udělali ještě malou 7 km procházku k vodní nádrži "Peklo" a zpět. Hned za táborem jsme podle mapy vystoupali po lesní cestě příkře vzhůru a byli jsme překvapeni, že jsou zde rozsáhlé travnaté "náhorní tabule" jako dělané pro stopování. Přes tyto louky jsme došli až ke zmíněné vodní nádrži, Majka si tam v přilehlé restauraci koupila něco mraženého a těžko poživatelného a poté jsme se po silnici vrátili do tábora.
    Na večer byl připraven táborák a uzeniny k opékání. Zatímco po celý náš pobyt bylo perfektní počasí, tak tento poslední večer občas sprchlo, pak zase nic, pak zase sprchlo, ... . To na chvíli vneslo zmatek do řad hovawartistů, kteří se stěhovali od hořícího táboráku do zastřešené jídelny, pak zase nazpátek, pak zase tam, ... . Nakonec se počasí na chvíli umoudřilo a u táboráku jsme strávili nějaký čas. Bylo zajímavé popovídat si o hovawartích záležitostech s přítomnými členy výboru HW klubu v čele s ing. Novákem. Byla už pokročilá noc, když nás déšť vyhnal od táboráku - někteří šli spát, někteří se, včetně nás, soustředili v jídelně, která se pro zbytek této noci stala centrem táborové zábavy. Aby nám lidem nebylo smutno, přivedli si někteří své psy/feny. Protože konstelace přivedených hovawartů byla pro nás nekonfliktní, tak jsme si přivedli Ivyho, který se rád připojil ke všeobecnému mumraji. Příjemná nálada byla umocněna euforií psovodů, jejichž psi složili zkoušky. Byl to velice příjemný a podnětný večer, který byl důstojným završením celého letního výcvikového tábora v Oskavě.
    Pátý a poslední den našeho pobytu, tj. sobota 30.8., už byla jen snídaně, balení a odjezd domů. Po rozloučení s ostatními táborníky jsme se nevydali přímo do Prahy, ale rozhodli jsme se, že si ještě uděláme menší výlet a vyrazili jsme směr ZOO na Svatém kopečku u Olomouce. Po návštěvě ZOO, o které píšeme na jiném místě , jsme se přes Olomouc a Brno vrátili po dálnici do Prahy.
    Ač jsme letos strávili na hovawartím táboře v Oskavě jen 4 dny, jsme rádi, že jsme se ho zúčastnili. Myslíme si, že se vydařil a odvážíme si z něj příjemné zážitky a vzpomínky. Informace o něm lze také nalézt na webu Hovawart klubu ČR. Necítíme potřebu někde si šplhnout, ale je nutno ocenit obětavou práci lidí, kteří se podíleli na přípravě a průběhu tábora a kteří tím strávili bezesporu spoustu času ze svého osobního volna.
    Zaujalo nás, že letos bylo na táboře hodně dětí, navíc pro ně byla dokonce uspořádána "bojovka". To je možná odpověď těm hovawartistům, kteří tvrdí, že by na tábor rádi jeli, ale mají malé děti, takže to je nemožné. zpět

1.8.2003 - Okružní výlet autem
    Když jsme ráno po skončení letního výcvikového tábora opouštěli Český Brod, nejeli jsme přímo do Prahy, ale udělali jsme si malý okružní výlet autem. Jako první jsme jeli do 4 km vzdálené Tuchorazi, kde jsme chtěli navštívit zdejší tvrz z 15. stol. - ta se ale zčásti rozpadá a opravený zbytek není veřejnosti běžně přístupný. Z Tuchorazi jsme pokračovali dalších 11 km autem k Lipanům na Lipskou horu, kde jsme navštívili Lipanskou mohylu, která byla postavena na počest známé bitvy r. 1434, ve které Husité, zvyklí na snadná vítězství, utrpěli krutou porážku. Když jsme přijeli k mohyle, široko daleko nebylo ani živáčka, takže jsme Ivyho pustili na volno. Jak jsme tak obcházeli okolí, ani jsme si nevšimli, že přijelo auto. To jsme pochopili až v okamžiku, kdy pobíhající Ivy najednou strnul a ve směru, kam se koukal, stál velký černý pes, který zase upřeně koukal na Ivyho. A nikde nikdo. Tak jsme zkusili osvědčenou taktiku: Mirek zařval přehnaně hlasitě na Ivyho "k noze" a doufali jsme, že to zaslechnou a zareagují na to majitelé cizího psa, což se povedlo. Posléze se ukázalo, že obavy ze vzájemné rvačky byly liché, neboť pes, kříženec dogy a labradora, nebyl agresivní a dokonce si s Ivym chvíli zadováděli. Protože slunce hrozně pálilo a jejich černá srst přitahovala sluneční paprsky, měli toho po chvíli oba dost. Cizí pes-štěně vážil okolo 50 kg, měl pěknou mohutnou a svalnatou postavu a když se společně s naším 43 kg psem honili, tak pod jejich tlapami doslova duněla vyprahlá zem. Od památníku jsme pokračovali 6 km do Kouřimi, kde jsme se chtěli najíst, ale vhodnou restauraci, která by se nám líbila a kam bychom mohli i se psem, jsme nenašli. Prohlédli jsme si centrum města, které je městskou památkovou zónou se zajímavými památkami, mj. částmi původního opevnění, vzácným raně gotickým kostelem sv. Štěpána, ..., nasedli do auta a zamířili jsme k Praze. S obavami jsme začali sledovat Ivyho, který začal hrozně slintat - bylo nám jasné, že je stresován nelidským (a nepsím) vedrem. Po zkušenostech z výstavy v Ml. Boleslavi jsme se rozhodli, že musíme i za cenu zajížďky najít nějakou vodu, ve které by se Ivy vykoupal a osvěžil. V turistické mapě jsme našli značku zatopeného lomu u obce Kubšovka a rozhodli jsme se tomu věřit - spásnou vodu jsme tam opravdu "za minutu dvanáct" našli. Ivy se osvěžil natolik, že už jsme potom dojeli bez problémů do Prahy na naši domovskou základnu. zpět

28.7.2003 - Pěší výlet do Českého Brodu
    Protože nám na letním výcvikovém táboře v Českém Brodě odpadl instruktorem vedený výcvik, nabízelo se zpestřit si pobyt nějakým výletem a bylo nasnadě navštívit asi 3 km vzdálené centrum Českého Brodu. Ráno jsme si udělali se psem individuálně stopu a poslušnost a vyrazili pěšky směr centrum. Cesta probíhala příjemně, protože vedla polní cestou a okrajovými částmi města. Pes byl skoro celou dobu na volno, až po příchodu do městského parku jsme ho vzali na vodítko. V parku jsme se zastavili u balvanu věnovaného Mistru Janu Husovi a poté zamířili do vlastního centra města, které je městskou památkovou zónou se zajímavými památkami, mj. částmi původního opevnění, vzácnou venkovní kamennou renesanční kazatelnou, ... .
    Po prohlídce centra jsme si řekli, že bychom s chutí poobědvali. Vynechávali jsme honosné restaurace a zaměřili se spíše na ty "lidové". Kuriózní bylo, že zatímco běžné restaurace nás nechtěli vpustit se psem ani na zahrádku, tak Majka objevila příjemnou restauraci, která úrovní interiéru i obsluhy vypadala na vyšší třídu a přesto nám i našemu psovi zde poskytli azyl, abychom se mohli občerstvit. Je potřeba významně pochválit Ivyho, že tento fakt uměl náležitě ocenit a přímo předpisově se zde choval. Lehl si, neobtěžoval ostatní, neštěkal, neočůrával, ... a v klídku počkal, až se najíme a zaženeme žízeň. Za to také sklidil od personálu a některých přítomných hostí obdiv. Po příjemně stráveném poledni jsme se vrátili pěšky zpět do kempu. zpět

27.7.2003 - Národní výstava v Mladé Boleslavi
    Na výstavu jsme vyjížděli z letního výcvikového tábora v Českém Brodě. Už řadu dní před výstavou bylo tropické počasí a v den výstavy to bylo ještě horší. Při přejezdu z Českého Brodu do Ml. Boleslavi jsme trochu zabloudili a způsobenou časovou ztrátou jsme si připravili trochu stresu, protože v době zahájení výstavy Mirek s Ivym ještě popojížděl autem v koloně mířící k výstavišti, zatímco Majka se vydala pěšky nás prezentovat. Nakonec se vše urovnalo. , my jsme zaujali místo u předváděcího kruhu, přičemž jsme se snažili najít kousek stínu, který vrhal jen stánek rozhodčího a zapisovatelů a který jsme sdíleli s ostatními. Slunce pálilo jako zběsilé a každou minutou bylo větší a větší horko a protože se slunce časem stočilo, přišli jsme i o ten kousek stínu. Kromě psů trpěli i lidi a ani slunečníky, které si přinesli vystavovatelé-mazáci, nebyly žádnou spásou. Čekání až na nás přijde řada bylo doslova utrpením.
    Na výstavu bylo přihlášeno celkem 47 hovawartů (22 psů/25 fen), Ivy soutěžil ve třídě pracovní, kde byli celkem 2 psi. V té době to sluníčko rozpálilo na plný pecky (přes 35 st. ve stínu), což se také u Ivyho nepříznivě odrazilo na výkonu a ochotě předvádět se v kruhu (černá srst tady rozhodně není výhodou). Pan rozhodčí Kukla před soutěží veřejně vyhlásil, že při posuzování klade důraz především na pohybový projev psa. S exteriérem, pohybem a předvedením našeho psa byl spokojen a udělil mu:
Výstavní posudek: 27-měsíční, celočerný pes, správného formátu, typické hlavy, světlejšího oka, pevného hřbetu, správně položené zádi, prostorného hrudníku, kvalitní mechaniky pohybu, správné struktury i délky srsti
známka a pořadí: výborný 1 s titulem CAC.
    Na základě získaného titulu postoupil Ivy do soutěžení o Národního vítěze, ale v té době už byl z horka na pokraji kolapsu a málo ochotně měnil rytmus pohybu podle častých přání pana rozhodčího - spíše se setrvale ploužil. Vedle ostatních dvou soupeřů vypadal jak lemra, takže jsme ani neočekávali, že by zvítězil, což se také potvrdilo.
    Ihned po skončení jsme naložili psa do auta a vyjeli směr Český Brod s jasným cílem co nejdříve najít nějakou vodu na osvěžení Ivyho, který vypadal hrozně apaticky až jsme začali mít opravdový strach, že nám horkem zkolabuje. Nejdříve jsme si myslili, že v klidu najdeme nějaký hezký rybník či říčku, ale stav psa se tak zhoršoval, že jsme zvolili jistotu - řeku Jizeru. V první možný moment jsme sjeli z dálnice do Benátek nad Jizerou a zajeli k řece. Nutno říci, že řeka byla špinavá a vypadala jakoby do ní ústily kanalizační odpady z domů a možná i výroben okolo řeky - ale nebylo jiné volby. Když jsme Ivyho pustili do vody, nemohl se jí nabažit a bylo vidět, že mu koupel velmi prospívá, protože začal viditelně pookřávat. To, že se rochnil ve vodě nám nevadilo, ale nelíbilo se nám, že tu hnusnou vodu pořád pije a nedá se zastavit. Dodnes nevíme, jestli znečištěná voda nebo úpal či úžeh byly příčinou, že po návratu z výstavy dostal Ivy úporný průjem, který se ho držel asi tři dny. zpět

25.-31.7.2003 - Letní výcvikový tábor v Českém Brodě
    Už 31.5. jsme si udělali výlet do Českého Brodu, abychom se podívali na prostředí, ve kterém pořádá letní výcvikový tábor psí škola Barbet pod vedením Z. Šafáře.
    Po příjezdu v pátek odpoledne jsme se nejdříve ubytovali v chatce v kempu a poté jsme se přemístili i s Ivym na nedaleké cvičiště vzdálené asi 200 metrů, kde už byli někteří další účastníci výcvikového tábora, kteří seděli na terase klubovny (viz obrázek) a povídali si.
Při příchodu si nás p. Šafář zaznamenal a zeptal se, co umíme a čeho bychom chtěli na táboře dosáhnout. Poté pokračovala volná debata. Čekali jsme, že bude nějaké uvítání všech účastníků a že se dozvíme nějaký rozvrh alespoň na příští den, ale ono nic. Teprve po Majčině opakovaném dotazu jsme se dozvěděli, že zítra ráno jedeme na stopy. Zbytek večera proběhl v povídání, které neslo výrazné rysy monologu p. Šafáře. V dalších dnech jsme pochopili, že to byla teprve předzvěst svérázně pojatého výcviku. Na začátku tábora bylo složení psů podle plemen takovéto: 2 dobrmani, 1 německý ovčák, 1 kříženec něm. ovč., 1 boxer a 1 hovawart (Ivy). Někteří psovodi (účastníci) bydleli jako my v chatce, někteří stanovali v areálu cvičiště.
    V sobotu ráno jsme jeli na stopy a po návratu z nich jsme se odebrali na výcvikovou základnu. Když jsme dorazili, už probíhalo rozvláčné povídání převážně p. Šafáře. Majka vnitřně zuřila, protože měla pocit, že bychom měli také cvičit. Po několika poznámkách z její strany nás p. Šafář všechny vyzval, abychom tedy předvedli poslušnost našich psů. Potom každému psovodovi okomentoval jeho výkon, upozornil na chyby a šli jsme na oběd. Předtím jsme se domluvili, že k večeru budou obrany až od 17:00, protože bylo hrozné vedro. Po odpoledním relaxu jsme se před pátou odpolední vydali na cvičiště. Už nás ani nepřekvapilo, že p. Šafář pohodlně usazen opět rozvláčně rozprávěl o všem možném, takže to trvalo asi 1 a půl hodiny, než se oblékl do figurantského a šlo se na obrany. Vyzkoušel každého psa a stanovil, co by bylo pro něj nejvhodnější. Poté bylo volné povídání, kterého jsme se zúčastnili jen krátkou dobu, protože jsme se chystali na nedělní Národní výstavu psů v Ml Boleslavi, a šli jsme do kempu. Připravili jsme se na výstavu a šli spát.
    O nedělní výstavě 27.7. píšeme na jiném místě . Zde stojí za zmínku jen to, že v následujících dnech se ukázalo, že se výstava téměř tutově podepsala na zdravotním stavy Ivyho - dostal úporný průjem, který trval asi 3 dny, což pro intenzivnější výcvik nebylo ideální. Útěchou bylo, že sice jedl méně, ale jedl. Ještě po návratu z výstavy jsme se šli podívat na cvičiště, abychom se dozvěděli, jaký program bude v pondělí. Dozvěděli jsme se, že p. Šafář jede na celý den do Prahy natáčet film, kde účinkují jeho psi, že tudíž máme samostatný výcvik, ale že se pokusí navečer vrátit tak, aby jsme stihli obrany. Nějak ho přitom nenapadlo, že by měl ze tento ušlý čas vrátit účastníkům kursovné. Rozhodli jsme se, že si příští den uděláme pěší výlet do Českého Brodu.
    V pondělí 28.7. jsme tedy jeli na stopy, poté jsme si zacvičili poslušnost a poté jsme se vydali pěšky na výlet do asi 3 km vzdáleného centra Českého Brodu. Výlet se vydařil, včetně ukázkového chování Ivyho v restauraci - více viz . Po návratu z výletu jsme moc neočekávali, že obrany budou, ale byli jsme příjemně překvapeni, že nakonec, i když před setměním, byly. Pan Šafář prokázal, že to, vedle rozvláčného rozprávění o všem možném, se psy opravdu umí. Výcvik obran dělal úplně jiným způsobem, než jsme zvyklí v naší ZKO, a dokázal vyprovokovat Ivyho, aby ukázal, co v něm je. Tvrdil, že je to na hovawarta až překvapivě dobré. Po skončení obran jsme tentokrát poseděli delší dobu s ostatními u ohně a při povídání o psích věcech jsme do sebe vstřebávali praktické zkušenosti a zážitky ostatních, zatímco my jsme toho k dobru moc dát nemohli.
    Asi měsíc před odjezdem na tábor, kdy už byla složena záloha, jsme se dozvěděli, že od 25.7 do 29.7. bude v Praze Maxine, naše známá z Anglie. I když bylo domluveno, že se jí v té době budou věnovat naši synové a my se s ní, bohužel, neuvidíme, tak jsme se nakonec rozhodli (ležérní průběh tábora k tomu značně přispěl), že se s ní setkáme alespoň těsně před jejím odletem do Anglie. Navíc 30.7. od rána jsme měli bezodkladné povinnosti v Praze. Úterý 29.7. jsme proto pojali tak, že jsme si ráno zacvičili poslušnost a poté se ihned vydali do Prahy za Maxine.
    V Praze se nám podařilo vyřídit vše potřebné a ve středu 30.7. odpoledne jsme se vrátili do Českého Brodu tak, abychom stihli pozdněodpolední program - obrany. No on to byl spíše večerní program - p. Šafář měl totiž pozváno na dobu, kdy jsme měli cvičit my, ještě jiné účastníky své jiné psí školy a nějak mu to nevadilo. Je sice pravda, že když psí škola něco po půl deváté skončila, tak se nám stačil ještě trochu věnovat (po odborné stránce kvalitně), ale nemohli jsme se zbavit dojmu, že jsme byli ošizeni - jednak jsme začali skoro až za tmy a jednak byl výcvik zřetelně kratší.
     Čtvrtek 31.7. byl pro nás posledním dnem účasti na výcvikovém táboře a nejvíce se přiblížil svým průběhem našim původním představám a očekáváním. Ráno po absolvování stop jsme přešli na cvičiště, kde jsme si zacvičili poslušnost. Nevíme, jestli to bylo tím, že už se blížil konec tábora, nebo tím, že už jsme se všichni vzájemně více znali, nebo tím, že p. Šafář omezil témata, která se netýkají psů, ale tentokrát jsme se ještě před obědem s chutí zúčastnili diskuse o psích záležitostech. V pozdní odpoledne začal nácvik obran a tentokrát jsme měli pocit, že to byl ze strany figuranta Šafáře opravdu kvalitní výkon. I když jsme měli přes týden řadu výhrad k pojetí tábora, byli jsme rádi, že jeho konec vyzněl tak pozitivně. Po obranách jsme odvedli Ivyho do chatky, nakrmili jsme ho, nechali ho v chatce a s lahvinkou vínečka jsme se vrátili ještě na cvičák k táboráku, kde jsme si s ostatními účastníky pěkně popovídali. Pan Šafář se mezi řečí k našemu Ivymu vyjádřil, že dobrý figurant by z něj mohl udělat dobrého obranáře, přestože je to hovawart. U táboráku byl kromě p. Šafáře ještě jeden zkušený figurant a instruktor Jarda z Tábora a tak jsme se při jejich vzpomínání dozvěděli spoustu zajímavých informací a historek z psího světa. Všichni jsme se rozcházeli až dost dlouho po půlnoci.
    V pátek 1.8. ráno jsme se sbalili, předali chatku a opustili Český Brod. Nejeli jsme přímo do Prahy, ale udělali jsme si malý okružní výlet autem - více viz .
    Jak hodnotíme tento tábor? K bezesporným kladům patřilo důkladné vysvětlení mnoha věcí, které se týkají sportovní kynologie - na některé jsme se zeptali, na některé jsme byli upozorněni. V tomto směru prokázal p. Šafář vysokou odbornost. Na druhé straně bylo hrozné, jaké množství povídání p. Šafáře bylo nutno vyslechnout, než se člověk mohl dobrat pointy poučení mezi množstvím informací, které se výcviku, ba ani psů netýkaly. Často jsme byli přesvědčeni, že se místo praktické práce se psy jenom žvaní a žvaní. K dalšímu neoddiskutovatelnému kladu patřilo, že nám p. Šafář ukázal, že v našem psovi je, co se týče obran, něco víc, než se ukazovalo při stereotypním výcviku v naší ZKO. Na druhou stranu nám přišlo líto, že tohoto kvalitního praktického výcviku obran bylo málo a myslíme si, že "za dost peněz bylo málo muziky", tj. že odvedená práce neodpovídala výši kursovného. Kladem tábora také bylo společné posezení a povídání účastníků tábora, kdy jsme si na základě vyslechnutých historek a zkušeností zase o něco rozšířili své obzory a vědomosti o soužití lidí a psů.
    Celkem vzato byl pro nás, jako začátečníky, tábor velkým přínosem po stránce informační. Na druhou stranu jsme nespokojeni s tím, jak málo času věnoval p. Šafář praktickému výcviku psů. Možná, že podobné dojmy si z tábora odvezli i jiní a že to je příčina toho, že o tábor byl, přes inzerci v časopisech "Svět psů" a "Pes přítel člověka", minimální zájem. zpět

11.-18.7.2003 - Před rokem jsme byli na LVT v Suché Lozi
    Je to přesně rok, co jsme se zúčastnili letního výcvikového tábora v Suché Lozi. Při bilancování tohoto výročí si uvědomujeme, že pobyt na tomto táboře zásadním způsobem ovlivnil naše další soužití s naším psem a to v několika směrech.
    Zajímavým poznatkem pro nás bylo nepřetržité soužití naší smečky (Mirek, Majka a Ivy) po dobu 7x 24 hodin, čehož můžeme v běžném období roku (mimo prázdniny) dosáhnout těžko, a společně prospaných 7 nocí, protože Ivy zůstává běžně přes noc venku z domu.
    Důležité poznatky se týkaly práce se psem. Zdokonalovali jsme zde výcvik poslušnosti. Poprvé jsme tady začali stopovat a byli jsme kvůli tomu ochotni vstávat časně ráno (stopy byly ještě před snídaní). Učili jsme se, jak vystupovat se psem na zkoušce z výkonu (což jsme neuměli při naší první zkoušce ZOP v Kolíně 5.7. 2002), učili jsme se, jak předvádět psa na výstavách krásy, zkoušeli jsme si proceduru, kterou prochází pes při posuzování povahy při bonitaci. Trénovali jsme také výcvik obrany. Všímali jsme si určitých rozdílů při výcviku, jak je veden v naší ZKO a jak byl veden na táboře.
    Na táboře jsme složili zkoušku ZOP. Bylo to s odřenýma ušima, protože náš pes byl v té době (bylo mu 15 měsíců) šílený závislák a neuměl vydržet v odložení. A protože odložení je v ZOPce 2x, tak jsme přišli o 20 bodů a byli jsme rádi, že další ztráty byly tak malé, že jsme zůstali o něco nad hranicí 70 bodů nutných ke složení zkoušky.
    Kromě vlastní práce se psem jsme se také začali trochu orientovat v hovawartím dění. Tady jsme pochopili, že věci se jeví jinak člověku, který přichází do styku s fukcionáři Hovawart klubu jen na oficiálních akcích (výstavy, svody, bonitace, schůze, ...), a jinak člověku, který poznal funkcionáře HwK i při neformálních rozhovorech. Také problémy a spory z Hovawart klubu se jeví jinak, když člověk zná stanovisko obou stran, tj. nejen ztěžovatele, ale i vedení Hovawart klubu.
    Když jsme si pořizovali psa do rodinné smečky, měli jsme asi takovouto představu: vychováme psa tak, aby nebyl agresivní ani na lidi ani na jiné psy (důsledná socializace), aby spolehlivě reagoval na základní povely ("ke mně", "fuj", "nesmíš", "sedni", "místo", ...), aby se uměl chovat v místnosti (neničil věci, nevyměšoval tam, ...), aby ... . Říkali jsme si, že z něj rozhodně nechceme mít drezurovanou opici. Plánovali jsme časté společné výlety do přírody, kdy pes spokojeně volně pobíhá a užívá si pohybu, s tím, že se s ním občas zastavíme v nějaké restauraci, kde nám nebude dělat ostudu. Navečer po příchodu z práce si ho vezmeme do bytu, kde bude odpočívat, zatímco my budeme relaxovat. Vedle toho bude Ivy v noci a v naší nepřítomnosti hlídat náš dvůr a dům. To byla představa, v praxi to vypadalo jinak: jednou týdně jsme chodili na cvičiště, kde jsme absolvovali základní výcvik ovládání psa, přes týden jsme chodili psa venčit na vyhrazená místa (v Praze to jinak nejde) a o víkend jsme občas vyrazili na výlet, ale příležitostí k volnému pohybu psa bylo o dost méně, než jsme původně předpokládali. Ubíjející byla hlavně pravidelná "povinná" venčení, kdy bylo zázrakem nepotkat skupinky pejskařů, kteří s chutí rozprávěli a pokuřovali cigarety, zatímco jejich psi si volně okolo nich pobíhali. Náš Ivy ochotně přebíral způsoby chování přítomných gaučáků a rozpatlaných pejsků, a cítil se tam spokojeně obzvláště, když tam díky své velikosti téměř vždy hrál prim. Pro Mirka a Majku to byla přehlídka promrhaného času. Jak dál?
    Myslíme si, že právě tento tábor přispěl k tomu, že jsme začali nahlížet na postavení našeho psa v našem životě jinak a že jsme významně změnili přístup k jeho zaměstnávání - náš pes se stal naším společným hobby. Místo "povinného" venčení jsme ho zaměstnávali, zvýšili jsme nároky na to, co by se mohl naučit, lákalo nás vyzkoušet, nakolik je hovawart pracovní plemeno. Na jedné straně to sice chtělo obětovat více volného času, ale na druhou stranu máme příjemné zážitky a pocity z našeho pracujícího hovawarta, ale hlavně - jsme přesvědčeni, že nový způsob zaměstnávání Ivyho významně posílil pozitivní vzájemný vztah mezi námi a jím.
    Shrnuto a sečteno - pro takové začátečníky, jakými jsme byli, byl letní výcvikový tábor dobře "investovaným" týdnem dovolené a odvezli jsme si ty nejlepší dojmy. Účast na něm vřele doporučujeme všem nezkušeným majitelům hovawartů.
    P.S. Letos jedeme na LVT do Oskavy, který je neoficiální náhradou za Suchou Loz. zpět

[Předchozí období 2003/2.Q]